Zajímalo vás někdy, jaké to je řítit se po závodním okruhu rychlostí přes 300 km/h, proč má hvězda Moto2 v běžném městském provozu respekt nebo co se člověku honí hlavou, když mu k životnímu triumfu osobně pogratuluje jeho dětský idol Valentino Rossi? Nejúspěšnější současný český motocyklový jezdec Filip Salač dorazil na ČEZ Lipno Sport Festival, kde v prostředí mariny čelil dotazům Katky a Lucie Neumannových a malých i velkých fanoušků.

O fotbalových začátcích a vesnickém klubu
„Jako malý jsem hrál fotbal. Že bych byl vyloženě slávista nebo sparťan, to řešit nemusím, je mi to vcelku jedno. Kopyto jsem nebyl, ale závodní motorka zkrátka vyhrála na plné čáře.“

O dražbě přilby a milionu na charitu
„Šlo o speciální helmu z domácí Grand Prix v Brně. Vydražila se za milion, věnovali jsme to na charitu. Vůbec jsem takovou sumu nečekal. Je krásné, že se v Česku našel někdo, komu se helma líbila a zároveň chtěl takhle pomoct dětem.“

O zájmu veřejnosti a mediálním tlaku
„Je to věc, která k závodění patří. Dělám to, co miluju od malička, a když se daří, jsou s tím spojené i povinnosti. Není to vždycky jen růžové, člověk musí obětovat spoustu věcí a dřít, aby pak mohl zažívat hezké chvíle.“

O hluku na roštu, špuntech v uších a obří zátěži
„Špunty do uší nosíme. Řev je tam obrovský, což se na mně jednou možná podepíše. Samotný závod trvá 40 minut, jedete na 180 tepů v hrozném vedru a musíte se na sto procent soustředit. Přemýšlet a neudělat chybu v takové frekvenci je enormně těžké.“

O předzávodním stresu a probdělých nocích
„Během závodního víkendu se spí docela těžko, zvlášť když je velký stres. Člověk je v permanentním tenzi, chce jít na trať. Čekání je asi nejhorší. Jakmile je ale v neděli odjeto, spím už dobře.“

O tvrdých pádech a fungování s adrenalinem
„Když se jen sklouznete po asfaltu, tak to ani tak nebolí. Ale když vás to vyhodí ze zadního kola do vzduchu a dopadnete na tvrdou zem, zvedá se těžko. Vždycky se ale snažíme běžet co nejdřív za motorkou. Hodně dělá adrenalin, v ten moment bolest necítíte a přihlásí se, až když v boxech zchladnete. Motorsport je tvrdý.“

O přípravě na kole
„Mimo motorku je mi nejbližší kolo. Nejsem typ, co by dobrovolně šlapal jen tak do kopce, potřebuji k tomu nějaký kopec dolů a skoky, aby mě to bavilo.“

O prvních krůčcích na motorce a výjimce v šesti letech
„Táta i brácha závodili. Táta mě ve dvou letech posadil na malého minibajka ještě předtím, než jsem uměl na normálním kole. První závod jsem jel ve čtyřech letech a oficiální mistrovství republiky v šesti. Musel jsem dostat výjimku, protože hranice byla od osmi let.“

O radách pro začínající děti
„Pokud chcete začít, poproste rodiče, ať vás přihlásí do nějaké akademie na okruhu nebo půjčí minibajk. Určitě nejezděte tam, kde jezdí auta.“

O padesátce v městském provozu a alergickém šoku
„V normálním provozu moc nejezdím. Na okruhu jezdíme přes 300 km/h, ale ve městě striktně dodržuji padesátku. Dřív jsem po Praze jezdil na skútru, ale před závody v Brně jsem dostal silný pylový alergický šok a měl oči úplně červené, od té doby jsem na skůtru neseděl.“

O automobilových závodech a touze po rallye
„Lákalo by mě spíš rallye, kde musíte reagovat hned, letíte v lese nebo na polňačkách. Potřebuju k životu trochu toho stresu.“

O psychickém dnu a neuvěřitelném obratu k vítězství
„Minulé dvě sezóny pro mě nebyly nejlepší hrozné. Byl jsem v top týmu, ale nešlo mi to. Ještě v listopadu jsem nevěděl, jestli a kde budu dál závodit. Pak mě vzal nový tým, mechanici pochopili, co potřebuji, a během osmi měsíců jsem se z úplného dna dostal k vítězství v Grand Prix.“

O tom, čí rady poslouchat
„Radil mi kdekdo, ale nejdůležitější je poslouchat jen své nejbližší a rodinu. Ti to s vámi myslí vždycky dobře, i když se vám to v danou chvíli třeba nezdá.“

O euforii z vítězství v Silverstone
„Byl to neskutečný pocit. Poslední kolo bylo nejdelší v mém životě, jel jsem hop nebo trop. Po letech práce a odříkání je to sladká odměna a potvrzení, proč to celé dělám. Ten pocit na stupních vítězů bych přál zažít každému.“

O setkání s Valentinem Rossim
„Potkali jsme se v Brně na hotelu při checkoutu. Osobně mi pogratuloval k výsledkům a prohodili jsme pár slov. To, že vás celoživotní vzor pochválí, je nepopsatelný zážitek.“

O fanoušcích a tetování
„Jedna starší fanynka ze zahraničí mi po mém vítězství poslala fotku, na které má vytetovanou dvanáctku, tedy moje číslo, na ruce.“

O nejoblíbenějších okruzích a Japonsku
„Mám moc rád domácí Brno, francouzské Le Mans, Austrálii nebo Japonsko. V Japonsku je to úžasné nejen kvůli trati, ale i díky místní kultuře, skvělému jídlu a neuvěřitelně slušným lidem.“

Foto: CREDITAS Autodrom Brno, Martin Wawrzyczek